Stopařův průvodce církevními restitucemi

Díky mediálním vystoupením vysokých církevních hodnostářů je teď vogonská poezie až čtvrtá nejhorší ve vesmíru.

Nezaujatému cestovateli vybavenému pouze ručníkem a minimem informací o českých poměrech musí připadat, že v　České republice mají ministři a vládní poslanci a novináři kalendář otočený na datu 18. listopadu 1989. Téma církevních restitucí rezonuje ve sdělovacích prostředcích a vpravdě revoluční zápal, s jakým pravicoví komentátoři a žurnalisté unisono vládní restituční eskapádu hájí, připomíná nadšení občanů z　hroutícího se komunistického režimu. Souvislosti jsou však jen náhodné a neznalého cestovatele zmatou jen na chvíli. Říká si, no jasně, asi je to tak správně. Ale jen do doby, než se zastaví, zamyslí a uvědomí si, že je rok 2012, že je v　České republice, dá si dohromady kdo tu už šest let vládne a začne chápat, že v　tomto příběhu nejde o věřící, faráře, církevní řády ani o církve jako takové. Jde o ty, které jsme zmiňovali hned v　první větě tohoto odstavce a kteří asi jednou z　výnosu prodeje v　té době již bývalého církevního majetku budou živeni.

Usilovnou práci pravicových médií hatí sami předkladatelé a pohříchu i církevní hodnostáři. Argumentace zastánců největšího majetkového převodu od zpackané privatizace v 90. letech se přes masivní mediální podporu omezuje na několik hysterických výkřiků:

1. Co bylo ukradeno, musí být vráceno.

2. Kdo kritizuje restituce, schvaluje zlodějnu a je bolševik.

3. Kdo kritizuje restituce a není bolševik, je nacista.

4. Kdo kritizuje restituce a není bolševik, nebo nacista, je bolševik a nacista současně.

5. V　ČSSD jsou samí bolševici a nacisti.

Náš cestovatel je přemýšlivý a řekne si, že je to taková jakási divná, zjednodušená a jednostranná argumentace, a tak poslouchá, sleduje televizi, koupí si noviny, ale skoro nikde nenajde ani slovo o nebezpečí, které transfer nemovitostí a převod finančních prostředků skýtá, a jak jsou tato rizika případně v　zákoně ošetřena (nejsou). Vzpomene si, co četl o České republice před deseti patnácti lety a nejde mu to do hlavy. Právě s　ohledem na špatné zkušenosti, které tahle malá, kdysi prosperující středoevropská zemička s　podobnými transfery má, by byla nejvyšší opatrnost na místě. Navíc je opět u vlády organizace, která privatizaci v 90. letech zorganizovala tak profesionálně, že je dodnes, slovy profesora Jana Švejnara “jako odstrašující případ zmiňována v　řadě skript určených vysokoškolským studentům ekonomie”.

Náš cestovatel si tedy dá práci a hledá a hledá a najde řadu nesrovnalostí. Přes 90% majetku a finančních náhrad, které restituční novela církvím přiznává, měly připadnout církvi katolické. Není podezřelé, že se tato instituce necelých 20% nároků zřekla ve prospěch menších církví, aby si koupila jejich loajalitu? Není zvláštní, že zástupci řady menších církví se vyslovili otevřeně proti současnému vládnímu návrhu? Příkladně zástupci Českobratrské církve evangelické si marně lámou hlavu, za co mají obdržet 2,26 miliardy korun. Internetový deník Protestant co do výše vyrovnání cituje náměstka synodního seniora ČCE Pavla Stolaře a dále uvádí: “Hodnota majetku, jenž byl evangelíkům zabaven, činí řádově promile oné štědré (že vůči některým jiným církvím je zákon ještě štědřejší než vůči ČCE, je jistě pikantní až třaskavé, ale vedlejší) paušální náhrady, navíc si o těch pár desítek hektarů lesů a polí mohou evangelíci zažádat a získat je zpět. Za co je tedy ta náhrada?”

Cestovatel, jehož putování za okolnostmi schvalovaného restitučního zákona sledujeme od začátku, už si není jistý, že o takovéto majetkové vyrovnání všichni tak vehementně stojí. Celý kolotoč jej dokonce začne bavit. Zvlášť když zjistí, že českobudějovická diecéze prodává desítky nepotřebných far veřejnosti. Položí si oprávněnou otázku: na co tedy církev, když ani v　současné době své fary nedokáže využít, potřebuje další nemovitosti? Je navíc takový nekompromisní požadavek v　době hospodářské recese, snižování důchodů a zvyšování cen morálně odůvodnitelný? A co ceny za pozemky, které církev zpět dostat nemůže? Není oproti jiným restituentům bezprecedentně zvýhodněna? Neprodraží se pak toto majetkové vyrovnání kvůli různým žalobám?

Nechejme cestovatele dumat a parafrázujme úryvek z　knihy, odkud jsme si vypůjčili část názvu tohoto článku. Tento úryvek totiž velmi připomíná neotřesitelnou logiku ministryně kultury, jinak předkladatelky pochybného restitučního zákona.

“Povede tudy obchvat.”

“Jaký obchvat?”

“To je jedno, zkrátka obchvat.”

“A proč?”

“To je jedno, obchvaty se zkrátka stavějí.”

Proč paní ministryně Hanáková nehájí svůj návrh? Bude pod ním přece podepsána. Jednou možností je, že mu vůbec nerozumí a neví, co obsahuje a ani to vědět nechce. Jinak by se s　ním přece za ty dlouhé měsíce mohla zevrubně seznámit. Anebo dobře ví, co návrh obsahuje, a bojí se, že časem skončí s　obviněním na krku jako její bývalá kolegyně Vlasta Parkanová. Jde o desítky miliard korun a nekoncepčnost a nekompatibilita vládního návrhu s　dosavadními restitučními úzy bije do očí a skutečně zavání zlodějnou… Řada právníků na to otevřeně upozorňuje. Poslední varování jsme od nezávislého právníka slyšeli na schůzi Ústavněprávního výboru Senátu, který novelu doporučil zamítnout.

“Co je tedy úlohou církví? Mají na sebe vzít roli realitních kanceláří a bankovních domů? Stane se arcibiskup Duka ze dne na den finančním manažerem a přestane být duchovním pastýřem a morální autoritou? Oboje dohromady přece nejde! Nebo jsme snad každý četli jinou Bibli?” ptá se zmatený cestovatel a půjčí si slova, která našel v　již zmiňovaném deníku Protestant: “Co nebylo v církvi důkladně objasněno, prohovořeno, promodleno, vyargumentováno, nechť není ani odhlasováno. A co nebylo ukradeno, ať se nevrací.”

Hlubší smysl návrhu církevních restitucí z　dílny ODS a TOP 09 by nevypočítala ani Hlubina myšlení, největší počítač všech dob. A pokud ano, nejspíš by dospěla k　tomu, že odpověď je 42. Cestovatel si vzdechne. O co tedy vlastně jde? Možná se to časem dozvíme, ale už bude pozdě na nápravu. Stejně jako Vogoni zničili planetu Zemi kvůli své mezigalaktické dálnici, schválí vládní poslanci a senátoři kvůli vlastnímu prospěchu a prospěchu svých stran předloženou novelu a stejně jako tomu bylo se Zemí, i u nás bude mít příští, doufejme jiná a osvícenější, “rekonstrukční” vláda, hodně práce, aby se vyrovnala s jejími důsledky.