Potrhaný český samet

Třiadvacet let od pádu komunismu zachraňuje pár jihočeských středoškoláků v　čele se svým učitelem svobodu a demokracii.

Shromáždění 1989Foto: Ladislav Chytrý

   Je už takovým zvykem, že výročí 17. listopadu více než pohřeb Jana Opletala, nacistické perzekuce a popravy českých vysokoškoláků v　období Protektorátu vyvolává ve většině občanů vzpomínku na pád čtyřicetileté komunistické totality. Letošní výročí nebylo kulaté, hranaté, ani jinak a priori významné. Přesto si zaslouží s　odstupem několika dní krátké ohlédnutí. Právě proto, že se s　odstupem několika dní jeví jako dosud nejrozporuplnější. To má několik důvodů a já si zde ty, které jsou podle mého zásadní, dovolím krátce glosovat.

I. Rehabilitace komunistické strany?

   Některá média operují s　falešnou myšlenkou, že sociální demokraté jsou nadšení ze spolupráce s　komunisty a snaží se tuto zcestnost opakovaně servírovat čtenářské veřejnosti. Takovou argumentaci může naprostá neznalost dějin částečně vysvětlit, nicméně ji neomlouvá. Komunisté nebyli nikdy pro sociální demokraty žádnými „kamarády ve zbrani“. Vždy šlo o konkurenční politické subjekty. V　nešťastném roce 1948 komunisté uzurpovali moc, obsadili Lidový dům a donutili vedení tehdejší ČSSD k násilnému sloučení obou stran. Sociální demokraté, kteří se komunistům znelíbili, byli perzekvováni stejně jako příslušníci dalších politických stran. Komunisté v padesátých letech z　rakouského exilu unesli a ve vězení umučili bývalého předsedu sociální demokracie Bohumila Laušmana. Ani nejzarputilejší pravicový fanatik na historii nic nezmění. Stejně jako nezmění fakt, že pravicového guru Václava Klause vynesly dvakrát po sobě na Hrad hlasy komunistických poslanců. Bez nich by prezidentem nebyl…

   Ani pravice, ani média nemají právo moralizovat sociální demokracii, že to „s komunisty už přehání“. ČSSD nevynesla komunisty do krajských zastupitelstev a členové ČSSD velmi pravděpodobně komunistickou stranu nevolili. KSČM v　demokratických volbách získala protestní hlasy lidí, kteří nesouhlasí s　vládní politikou (a není se co divit). ODS, TOP09 a Věci veřejné přispěly svým diletantstvím k　výsledku komunistů větší měrou než kterýkoliv sociální demokrat. Jediné, nad čím by se ČSSD měla s　ohledem na volební výsledky zamyslet je, proč protestní hlasy nesesbírala ve větší míře právě ona. Jako strana, jež má možná potenciál korigovat stávající neutěšené poměry k　lepšímu a přitom je tradičním veskrze demokratickým politickým subjektem s jehož tradicemi se žádná jiná velká pravicová ani levicová strana v　Česku nemůže zdaleka měřit.

   Pokud někdo v　očích veřejnosti rehabilituje komunistickou stranu, není to ČSSD, ale naopak pravicové strany a jejich sdělovací prostředky, kteří si tím uměle vytvářejí předvolebního strašáka na středové nerozhodnuté voliče. Před jakým výběrem budou tito voliči za rok a půl stát? Miroslav Kalousek, nebo Vojtěch Filip? Karolína Peake, nebo Marta Semelová? Saša „ProMoPro“ Vondra, nebo Jiří Dolejš? Nebo někdo úplně jiný, nový a ještě horší? V　některých případech skutečný oříšek.

II. Studenti opět v ulicích? Ano i ne.

   V　České republice existují i třiadvacet let od pádu totality střední a vysoké školy apolitické a vedle nich střední a vysoké školy politicky angažované. Působil jsem řadu let ve školství a nikdy jsem si nedovolil svévolně hustit do svých studentů jakékoliv politické názory. Správný pedagog pozná, že má na své studenty v　určitých bodech vliv, a nezneužívá toho. Nekupuje si za dobrý prospěch loajalitu svých studentů – tím méně v　politických tématech, která v　této podobě do škol nepatří. Školy, kde učí profesionálové a které tento úzus dodržují, jsou školy apolitické.

   Z　vyprávění bývalých studentů vím, že ředitel jednoho velkého prostějovského gymnázia svého času vylepoval plakáty ODS po nástěnkách, kdo se vyjadřoval pochvalně o zmiňované straně, byl jeho oblíbencem, zvlášť pokud navíc pocházel z　dobře situované rodiny. Odhaduji, že takových případů bude na středních školách po České republice celá řada. Ředitelkou gymnázia v　Třeboni, odkud protest jihočeských studentů vzešel, je dlouholetá aktivní členka ODS paní Kohoutová, která za tutéž stranu kandidovala do Senátu a neúspěšně rovněž na post radní v Třeboni. Patří do úzké skupiny věrných kolem bývalého starosty za ODS pana Váni. Iniciátor akce pan Rosocha je vedle učitelství obchodníkem se starými mincemi a starými knihami. Okamžitě po debaklu ODS v Jihočeském kraji publikoval v　blogu Respektu článek o tom, že ve volbách může dojít ke zkreslení. Školy jako jsou prostějovské, nebo třeboňské gymnázium zkrátka apolitické nejsou. Voilà.

   Je smutné, že dramaturgové jihočeské studentské truchlohry nevěnovali větší pozornost detailům. Vyzývat hejtmana, aby odvolal člena rady, nebo argumentovat tím, že děti budou ve školách učit komunisté, nese známky takové upachtěnosti, že za tím snad nikdo jiný než stratégové ODS stát nemůže. Hejtman nemá pravomoc jen tak někoho odvolat a na školách budou stále učit ti samí učitelé. Žádní komunisté. Celý protest je tak převracen do trapnosti, zvlášť když v　pořadu 168 hodin jakýsi student bohorovně sděluje národu, že přebírá štafetu od studentských vůdců z　roku 1989 a že se cítí být povolán bojovat proti komunistům v　krajských zastupitelstvech. Organizátoři show si asi také měli dát více záležet na kostýmech. Je jasné, proč hoch na obrazovce navlečený v　mikině za čtyři tisíce neprotestuje se svými kamarády za zachování růstu důchodů, proti korupčním skandálům současné vlády nebo proti církevnímu restitučnímu tunelu prohlasovanému o půlnoci díky poslanci ODS odsouzenému za podplácení. Copak to jsou menší rány pro demokracii, než komunisté v　krajské radě? Ti, kteří si to uvědomují tak nějak komplexněji a v　souvislostech, přišli v　Praze, Ostravě nebo Brně na protivládní demonstrace. Kromě odborářů a seniorů tam totiž byla i spousta mladých lidí. A klidně mohli protestovat proti vládě a za ideje sametového převratu z　roku 1989, které současná koalice svým pojetím demokracie také pokřivila.

   Minulý týden jsem se mimochodem zúčastnil debaty studentů jedné střední školy v　Olomouci. Vysvětloval jsem jim roli krajských zastupitelstev a apeloval na ty, kterým již bylo osmnáct, aby využívali svého práva volit a účastnit se veřejného dění. Ani jednou jsem se nezmínil o podpoře nebo nepodpoře konkrétní politické straně. Hovořili jsme o hlasováních, koalicích, o obecném referendu, o korupci. Dostal jsem skoro dvě desítky různých otázek. I na ty církevní restituce přišla řada. Ani jeden dotaz však nikoho neplísnil za spolupráci s　komunisty. Takže asi tak.

III. Zpochybnění demokratického systému aneb light-fašismus má zelenou

   Co by se stalo, kdyby organizovaná úderka sociálních demokratů vtrhla v　červnu 2010 do Poslanecké sněmovny, skandovala protivládní hesla a snažila se narušit hlasování o důvěře vládě Petra Nečase? Média by jistě neaplaudovala, naopak by protestující označila ústy Radka Johna (tehdy mu ještě hodně fandila), nebo Miroslava Kalouska přinejmenším za teroristy. Můžeme mít tisíc výhrad vůči hejtmanovi Mišákovi, sto tisíc výhrad vůči komunistům v　radě Zlínského kraje, ale narušovat průběh hlasování zástupců lidu zvolených ve svobodných volbách je zcela objektivně jedním z　produktů plíživého, avšak pohříchu v　poslední době téměř konstantního zpochybňování demokratického zřízení z　levého i pravého extrémního konce politického spektra. Nepřímo, avšak jistě záměrně, rozeštvávání obyvatel napomáhají sdělovací prostředky a projevy vládních představitelů. Od bývalého člena Československé strany lidové a tedy i člena Národní fronty Miroslava Kalouska není kritika odborů z　důvodu jejich členství v Národní frontě pouhou nestoudností, ale neplacenou předvolební kampaní KSČM, potažmo DSSS.

   V　již zmiňovaném Zlíně (který měl letos mimochodem nejvyšší volební účast ze všech krajských měst v　ČR, takže objektivita výsledků je zde relativně vyšší, než jinde) se zkrátka vítěz voleb dostal do situace, v　níž byl notně omezený nabídkou. Je Jiří Čunek, provařený ministr z　vlády Mirka Topolánka, jehož obvinění z　korupce stálo lidovou stranu poprvé za dobu její existence účast ve sněmovně, volbou „menšího zla“? Je bývalý předseda KDU-ČSL, který vybudoval svou kariéru na xenofobii vůči Romům nepokrytě lepší, než jeho komunistický protějšek Mařák? Čunkovo heslo „jsem zvyklý dělat pořádek“ leckoho vyděsí víc než komunistické „práce a sociální jistoty“ zejména při vzpomínce na to, jaký pořádek udělal Čunek ve své úplatkářské kauze. Byli by tedy zlínští občané vedení panem petentem Pelzem šťastnější, kdyby jim vládl člověk podezřelý z　korupčního jednání? Nebo třeba Petr Gazdík, předseda poslaneckého klubu TOP09, který je spoluodpovědný za zmatek kolem DPH, sKarty, pochybné majetkové vyrovnání s　církvemi a další elitní výdobytky vládní koalice?

   Je to ostatně problém, který možná bude řešit i vítěz sněmovních voleb. Jestliže sociální demokraté vyhrají a budou moci utvořit koalici, jejíž součástí je buď ODS a TOP09, které principiálně nemůže ČSSD za koaliční partnery považovat, nebo KSČM, proti které protestují někteří občané, a spolupráci s　níž se brání i část členské základny ČSSD, kteří ke komunistům z　minulosti chovají více či méně oprávněný odpor, nebo alespoň silnou nedůvěru, která volba bude správná? Schizofrenie z　níž není snadná cesta ven, navíc když teď vtrhla na politickou scénu nespoutaná a zásadová šelma Karolína se svou liberální formací.

Závěrem…

   Fandím všem, kdo měli výdrž dočíst článek až sem. Je dlouhý a stejně nepostihl všechno, co se kolem letošního výročí sametové revoluce seběhlo. Co by asi o stavu naší politické scény a společnosti řekl dnes takový Alexander Dubček? Nebo Josef Lux? Nebo Miloslav Šimek a Jiří Grossmann, coby sametoví kritici normalizace z　jejích surových počátků? A co prvorepublikový socialista Jan Werich, kterého komunisté donutili za normalizace podepsat Antichartu? Nebo Jiří Dienstbier starší? Nebo Václav Havel? A co by zazpíval Karel Kryl? Možná je lepší, že se to už nedozvíme. Ale ani ne tak kvůli komunistům na krajích…